Duben 2013

Zbyla jen krabice..

15. dubna 2013 v 15:10 | Wistful girl°° |  Vymýšlím si...
Co člověk dělá, když ztratí to nejcennější, co v životě měl?... Zavře se mezi 4 stěny, zahrabe do peřin, nezvedá telefony a jen brečí a brečí.. Co když ale ty 4 stěny nemá?.. Co když se nemůže nikde zavřít a vybrečet do únavy?.. Zná ten pocit moc dobře.. Ztratila to nejcennější co měla..Kolikrát se člověk vzbudí s úžasnou náladou. Přemýšlí jak už bude s milovanou osobou, užijí si to jako nikdy.. Cítí, že to bude jeden z nejvtipnějších dnů, co s ním kdy zažila.. (A že jich nebylo málo).. Cítí, že bude zase šťastná.. Vždyť přece ta krize co teď mají je normální... On to chápe, dává jí čas a ji to časem přejde.. Dneska to bude super..
Většinou se věci ale dějí jinak než si člověk přeje.... Zůstala sama ležet na zemi.. Mezitím, co si ona čistila zablácené oblečení, on si čistil obličej od krve.. Prosila ať se vrátí, ať jí odpustí, ať ji tak nenechává... Nevrátil se.. Měl co dělat sám se sebou.. Všechno to, co spolu ty dlouhé 3 roky budovali ona běhěm pár hodin rozbila.. Všechna ta důvěra, ten vztah "napořád", kterému všichni věřili.. Společné sny, plány.. Společný život.. Vztah, který pro mnohé byl vzorem je najednou pryč.... Stačil jeden jediný den s alkoholem, jedno slovo k druhému a hádka, provázející několik ran byla na světě.. Po 2 hodinách neustálých nadávek a křiku zůstala sama.. Je neuvěřitelné, jak pár minut může zničit 3 roky plné lásky...
Už je to pryč.. Nevrátil se a ona je sama... Tolik by se chtěla zavřít mezi ty blbý 4 stěny a brečet a brečet a brečet... Nejde to. Nemá ani jednu blbou zeď pro sebe... Se slzami v očích se vračí na místo, kde ublížila někomu, kdo pro ni znamenal víc než její vlastní život.. Ne nadarmo se říká, že člověk si uvědomí co měl až když to ztratí.. NIC pro ni nikdy nebylo důležitější než on...NIC!... Život by za něj dala... Stojí tam na skále, odkud má největší výhled na to zatracené místo.. Všechno vidí znova.. Všechny slova plné nenávisti, každou ránu, která padla ať už jí nebo jemu... Ty rány se ale už nedají zahojit.. Nikdy už je ta láska nezaplní.... Vzpomíná na to, proč se vlastně do ní zamiloval.. Našel si ji jako úžasnou, usměvavou holku, plnou plánů, radosti, lásky.. Začal chodit s holkou, která neřešila žádný problém. Všechno brala s lehkostí a nikdy by jemu neublížila.. Ted?.. Stojí tam jako obyčejná chuděra, která jediné, co v životě dokázala bylo vyvolat nenávist a odpor v člověku, kterému na ní opravdu záleželo.. Nikdo ji nikdy neměl rád tolik jako on... Stojí tam s vědomím, že už nikdy nenajde lepšího kluka.. Stojí tam s vědomím, že nic není víc než kluk, který si nechá rozbít hlavu a přes to se vždycky vrátil...
Samá skála, písek, kameny a její křik... Křičí na celé okolí.. Chce vykřičet všechnu tu bolest, kterou cítí její srdce... Chce, aby tlak bolesti zahojil rány, které na něm má.. Aby překonal její hloupost a zahladil všechny stopy chyb, které kdy udělala.... Ví, že jí to nepomůže.. Že to nejde vrátit.. Jak dlouho asi trvá než se zhojí ubitý obličej?... Pro ni celou věčnost.. Každá minuta bez něj je utrpení...
Vrátila se domů.. Celá umáčená od slz a s vědomím toho, že pokazila nejvíc co mohla.. Hledá největší krabici, kterou doma má.. Chodí po pokoji a sbírá všechny zbytky lásky, které zbyly.. Plyšáky, prstýnky, různé výrobky vyznávající lásku a spoustu, spoustu dopisů a básniček.. Skládá je do krabice jeden vedle druhého.. Opatrně, aby nic nepoškodila....
Je neuvěřitelné, že jediné, co člověku zybyde po nějaké životní etapě či zkušenosti je krabice..
Všechno,co kdy spolu zažili je pryč.. Jeho objetí, polibky, pohledy.. Ten jeho úsměv.. Všechno zavřela do jedné velké krabice a vytáhne až to přestane bolet.....................Nikdy....
Ted už ji čeká jen každodenní večeře s "jestli", "kdyby" a navždy zavřenou krabicí jménem DUBEN 2010- DUBEN 2013...

Od hovna k hovnu...

8. dubna 2013 v 12:51 | Wistful girl°° |  Něco jako můj deník..
Dnešní článek bych začala něčím jako- můj život je jako moucha- chodím od hovna k hovnu...
Vysvětlení?... Neexistuje...
JAk už jsem jednou sama psala- neustále nad něčím přemýšlím.. Nad lidmi, nad jejcih názory, nad věcmi, nad situacemi, které mohou přijít (většinou stejně nepřijdou), ale úplně ze všeho nejvíc přemýšlím -logicky- nad svým životem.. Říkám si k čemu to vlastně je... K čemu spousta lidí vlastně žije? Není lepší se na všechno vykašlat a skočit z mostu?
Je mi krásných 20 roků, ještě studuju, mám kde bydlet a mám parádního chlapa... Jo, měla bych si vyskakovat 2 metry vysoko a být štastná.. Jenže (v tělocviku jsem vždycky vyskočila do výšky tak 10 cm) jak už to tak bývá, údělem nás žen je BÝT VĚČNĚ NESPOKOJENÁ. Proč?.. Za celou tu dobu, co na tomhle podělaným světě žiju jsem nic nedokázala, nic nevybudovala a nikoho nijak zvlášť neoslovila.. Myslím si, že moje citace na záčátku dnešního článku PŘESNĚ definuje můj život... Pořád se hledám. Pořád se snažím najít cíl svého života, zjistit co od něj vlastně očekávám, kdo chci být a vlastně KÝM chci být.....
Věřím, že spousta z Vás, co si čte tenhle článek, nebo i Ti, kteří si tento článek nečtou, ale mají svoje blogy a píší si svoje články mají stejné pocity. A dala bych cokoliv za to, že 80% z Vás holek je se svým životem nespokojená a často mívá pocity méněcennosti....ALE!...
Nemyslete si, tento článek má být depresivní stránkou mého já a má Vám ukázat jak v tom "sebesoužení" nejste sami.. NE!.. Chci Vám ukázat jednu ze svých já.. Jednu ze svých horších částí... A chci Vam tím říct, že nic není tak hrozné jak se zdá a zejména že v tom nejste sami!.. Tyhle depresivní nálady, doprovázející pocit méněcennosti a zbytečného života mám často.. A když říkám často, myslím tím několikrát do týdne.. Jak už jsem ale říkala, nic není takové, jak se VÁm zdá.. Já třeba jsem v životě ještě nic nedokázala. Vystudovala jsem školu, kterou jsem nechtěla, bydlím mimo domov a rodina se mnou ukončila styky.... Bolí to.. Ale?.. MÁm bezvadného kluka, který mi je obrovskou oporou, mám sposutu snů a představ.. A Už jen proto stojí za to jít dál, ne?
Plyne z toho pro VÁs jediné- i když máte pocit, že Váš život je jako moucha, chodíte od ničeho k ničemu a máte pocit, že to chcete ukončit, hledejte něco, co Vás nakopne to zvládnout.. KAŽDÝ z nás má ve svém životě něco, pro co stojí za to jít dál..
NEVZDÁVEJTE TO! :)

Lásku? Ne, díky- mám ruku..

4. dubna 2013 v 16:11 | Wistful girl°° |  Vymýšlím si...
K čemu je vlastně láska?.. Proč se většina lidí snaží mít vztah? Je to strach ze samoty, pocit nebýt celej, pocit někomu patřit, touha být někým objímán, nebo sakra proč?..
Většina vztahů je ideální tak první 2 roky. Kluk VÁm nosí růže, kupuje všechno na co narazí, píše Vám každých 5 minut a chce vědět jak se máte a co děláte... A potom?.. Přijde práce, starosti, hádky, nespokojenost. Už se nezajímá o to, co Vás trápí, co chcete nebo nechcete.. Debata o pocitech?.. Co to je?.. Často se ptám co má člověk v takové situaci dělat. Má nadávat, brečet, lovit v hlavě jiné myšlenky, nebo si má snad zvyknout?.. Dle několik studií je zřejmé, že člověk si časem zvykne na všechno.. Ať už na nižší finanční příjem, na nesnesitelného člověka, na jiný životní styl, či cokoliv jiného... Samozřejmě, že na pozitivní věci si člověk zvyká snázeji než na ty negativní..Můj názor je, že máme ale ještě jednu možnost.. Vystačit si se svou vlastní rukou...
Myslím si, že LÁSKA JE JAKO ONANIE... Určitý čas se snažíte,abyste docílili nějakého pocitu, a když přijde, je po všem.... Myslím tím, že se celý vztah snažíte něco vybudovat a když máte pocit, že Vás vztah je ideální a dokonalý, chlap to rozbije...
Jediné, co po těch 2 letech ve vztahu většinou ještě jakš takš funguje je sex a když nad tím tak přemýšlím, co vlastně je pro nás holky ve vztahu nejdůležitější?.. Aby nám kluk naslouchal, vnímal naše pocity, staral se o nás a dával nám najevo, že nás má rád.. A když ani jedno už nefunguje?.. Má vztah cenu jen proto, že máte jednou za čas sex?...
Vysvětlení toho: "vystačit si se svou vlastní rukou" je, že není nic snažšího než se na všechno VYSRAT, chválit se sama, kupovat si dárky taky sama a sex si vynahrazovat rukou, protože když nemáte štěstí na prince z pohádky, tohle Vás na rozdíl od chlapa nebude stát žádné starosti...

Tichá debata

2. dubna 2013 v 13:18 | Wistful-girl |  Vymýšlím si...
Televize je toho plná. Že to vidíme v pohádkách, ať už kreslených nebo hraných, to je známé od doby, co média existují..Ale že to "cpou" už i do filmů, seriálů, a dokonce i reklam?.. To už je vrchol!... Pokud jste zrovna sami, rozvedení, protějšek Vám ublížil, zradil Vás, Vy teď prožíváte nejhorší období života a nejradši byste si zalezli do postele, s nikým nemluvili a kašlali na celý zamilovaný svět, MÁTE SMŮLU...
Všude jen samá idylická rodina, kdy se maminka s tatínkem objímají a úsměvem nešetří. Tatínek si místo práce hraje s chlapečkem s fotbalovým míčem Nike na jejich obrovské zahradě a maminka místo vaření obědu ve značkových hrncích Zepter natačí novou kamerou Nikon jejího strašně hodného synka v tričku Adidas jak se s tatínkem v džínách značky Tommy HIlfiger valí v trávě a smějí se... Jakákoliv jejich "hádka" probíhá stylem TICHÉ DEBATY. Žádný křik, žádné nadávky, vztek, nenávíst.. Nic, jen čisté a klidné výříkání si toho, co je trápí.... Ať zapnu jakýkoliv program, nevyhnu se tomu... Ptám se proč to tak vlastně je? Proč nám neustále cpou něco, co všichni víme, že neexistuje...
I přes to, že nemám na lidi náladu, jelikož já žiju v reálné světě a s přítelem jsme se opět pohádali, než odešel do práce, rozhodla jsem se, že se půjdu projít, protože ta televize a 4 stěny mi lezou na nervy.. Vyhrabu se z postele, obleču si (podle mě) mé nejlepší oblečení, které mi nejvíc sluší, namaluju si oči tou nejlepší řasenkou (mám 4), tužkou na oči, do uší narvu svoje velké stříbrné kruhy, vyčešu si culík, nezapomenu boty na podpatku a vyrážím do ulic s vědomím, že mi to sakra sluší a mohla bych si teda najít toho idylickýho chlapa, co v tý telce pořád ukazují...
Neuběhly ani 2 hodiny od toho, co jsem se procházela všemi možnými uličkami. Za tu krátkou dobu jsem stihla shlédnut asi 10 plakátů a billboardů plných krásných polonahých ženských a neskonale šťastných párů, co se nikdy nehádají a neustále se jen smějí..Upřímně s mojí depkou se to nedalo vydržet, a tak jsem se vykašlala na lovení nového chlapa a šla zpátky domů..
Přítel byl zpátky doma z práce. "Co už tady děláš? Měl si být ještě v práci, ne?", zeptala jsem se místo pozdravu. Ostatně co čekal po tom, co ráno odešel bez polibku na dobré ráno.. "Ježiš, ty ses ještě pořád protivná?", zněla jeho odpověď... Upřímně ta otázka, co jsem mu před jeho odpovědí položila nebyla myšlená špatně, ale on si ji samzřejmě jako vždy zase špatně vzal. K mé smůle se neumím jak ty krávy v reklamě pořád usmívat, když je na mě někdo hnusnej, a tak jsem mu řekla upřímně co si myslím...
.... Tím začala NAŠE "tichá" debata..