Květen 2013

Fyzická nebo psychická krev?

17. května 2013 v 12:02 | Wistful girl°° |  Něco jako můj deník..
Ahojte :)
Úvodem se chci všem omluvit, že jsem tu dlouho nic nenapsala a nedala o sobě vědět, ale něměla jsem moc čas, ani náladu... (Nehledě na to, že jsem si nechala udělat gelový nehty- dlouhý- a nešlo mi s něma pořádne psát :D...)
Dnešní článek bych chtěla věnovat všem RODIČŮM a především SYNŮM a DCERÁM. Na začátku založení svého blogu jsem se zařekla, že nebudu psát nic o sobě a mém živote a zvláště toto téma je pro mě hrozně těžké psát a ventilovat, jelikož to pro mě je, a už zřejmě celý život bude hrozně velká rána, ale i když mám (jak už jsem zmiňovala v jednom z mých předchozích článků) kluka, kterému můžu všechno říct a který se mnou každou hloupost probírá třeba i desetkrát, přesto to chci ze sebe vypsat. Občas je pro mě říct to papíru či počítačí víc. Je to možná zvláštní, ale vypsat se je pro mě větším uklidněním než se vymluvit.
Víte, vyrůstala jsem jen s mámou a sourozenci. Mám starší sestru a mladšího bratra. Máma už od mého dětství střídala jednoho chlapa za druhým, ale ani jeden s námi nevydržel dost dlouho na to, aby se dalo říct, že jsem aspoň chvíli měla mužský vzor. Od malička jsem byla bitá. Za každou hloupost jsem dostala ránu. Bála jsem se chodit ze školy domů i s dvojkou, jelikož jsem nevěděla jakou náladu máma zrovna má. Nedá se říct, že jsem byla přímo týraná, to ne. Materiálně mi nic nechybělo. Máma mi koupila všechny hračky, které zrovna "frčely". Později, když se mi rozbil telefon, hned šla a koupila mi nový. Měla jsem svůj počítač, nejnovější telefon, svůj velký pokoj s obrazy na zdi, nástěnku s fotkama. Na polici velkou hi-fi věž značky SONY a obrovskou manželskou postel uprostřed pokoje... Ale když se máma špatně vyspala, mohla jsem se překrájet, a i přes to jsem pro ni nebyla dost dobrá. Až do mých 18-ti let jsem jí nikdy nic vážného neudělala. Vždycky jsem se snažila jí zavděčit, dávat jí najevo, že ji mám ráda, šla jsem na školu, kterou si ona přála... ALe i přes to jsem byla černou ovcí rodiny. Pamatuju si, když jsem jako 10-ti letá holka měla jít sama k doktorovi. Nevím už jakto, ale nemohla jsem tam trefit. Když jsem došla domů a máma přišla na to, že jsem tam nedošla, bylo peklo. Po půlhodinovém trápení mě vyhodila ven, ať jdu vyvenčit psa. Se slzami v očích jsem držela vodítko a schovávala si obličej, který byl ještě od krve. Po chvíli jsem se vrátila a matka se mnou nemluvila. Hodinu jsem seděla v pokojíčku a dodávala si odvahu k tomu jít za ní a omluvit se. Když jsem se konečně odhodlala, došla jsem za ní a řekla: "mami, promin, nezlob se".. Podívala se na mě a odpověděla: "Vrať se do pokoje, ty hajzle. Zklamalas mě, nemám si s Tebou co říct."
Možná se ptáte kde byl otec.... Táta, jak bych mu podle genetiky měla říct, pd matky odešel ještě než jsem se narodila. Její verze byla, že ji mlátil. Jeho verze, že ho podvedla. Pravdu se do dnes nedozvím.
Dneska už je mi 20, skoro 2 roky už nebydlím doma, jelikož mě matka vyhodila těsně před maturitou za to, že jsem jí odmítla OKAMŽITĚ vytisknout jeden papír. Nepochopila, že mám teď hodně práce do školy. Víte, když nad tím tak přemýšlím a vzpomenu si na všechny ty rány, které jsem od ní kdy dostala, na všechny vařečky, které o mně zpřelámala a na tu krev, která ze me tekla, pořád to není nic oproti krvi, kterou si nesu v srdci. Tu psychickou. Vždycky jsem chtěla být jiná než ostatní holky. A až ted mi došlo, že já jsem vlastně byla jiná vždycky. Tu bolest, kterou v sobě mám nikdo nepochopí. To nízké sebevědomí, které způsobila řečmi, že jsem nula. Ten strach cokoliv ve svém životě udělat, protože co kdybych to zase pokazila?.....
Důvod proč jsem tento článek chtěla věnovat rodičům a všem jejich dětem. I když někdy na své rodiče nadáváte a říkáte jak jich máte plné zuby, i když vám něco zákážou nebo nekoupí telefon, který chcete, VAŽTE SI JICH! Protože ať chci, nebo ne, i přes to, že už o mě nejeví žádný zájem, a když mě vidí ve městě, otočí se a dělá, že me nevidí.... I přes to všechno ji mám pořád hrozně ráda....